Historie

Historie

Z historických pramenů je známo, že mlýn v uvedené lokalitě byl již v 16. století a již tehdy využíval k pohonu vodní síly, která poháněla čtyři mlýnská kola na vrchní vodu. V této době to byl poměrně velký mlýn. Postupem času se však i mlynářské řemeslo přenášelo do větších lokalit, takže vznikly větší mlýny např. Janderov u Chrudimi a mlýn Winternicův v Pardubicích. Ve mlýně Skály docházelo postupně k modernizaci. Na přelomu 20. století bylo osazeno vodní dílo turbínou girardotovou – spirála a následně pak v roce 1909 po větší rekonstrukci vodního díla turbínou francisovou, která po rekonstrukci v roce 1992 pracuje dodnes. Využívá průtoku vody cca 1200 l/s, se spádem 4,20 m a výkonem do 25 kW. Mlýn, který byl v majetku rodiny Fouskovy na přelomu 20. století, dostál své současné architektonické podoby roku 1934. Vlastní rekonstrukce technologického zařízení mlýnabyla provedena v roce 1948 tak, že mlýn byl schopen mlet obchodní mletí – pšenici nebo žito ve výši 25 tun za 24 hodin. Mlýn byl poháněn vodní turbinou a jednotlivé stroje klasickým rozvodem pomocí transmisí a kožených řemenů jak tehdy bylo zvykem. Na mlýn však byla roku 1950 uvalena národní správa a v roce 1954 byl mlýn i veškerý ostatní majetek znárodněn. Komunistický režim využíval rekonstruovaný mlýn pro výrobu mouky až do roku 1961. Po rekonstrukci velkokapacitního mlýna v Pardubicích již nebyl pro mlýn Skály odbyt produktů. Poté mlýn sloužil jako výrobna krmných směsí. V tomto období vlastní technologie pro mlynářskou výrobu doznala další újmu a znehodnocení zejména z důvodu zpracování surovin jako sůl a dalších minerálních komponent, které škodily technologickému zařízení mlýna. V dalších letech byla prováděna výroba šrotů, kukuřičných klíčků a jáhel z prosa.
Po roce 1989 byl mlýn po složitých řízeních navrácen původním majitelům tj. paní Marii Fouskové a její dceři Vlastě Malinovské. Při navrácení mlýna obě jmenované darovaly navrácené dílo vnukům a synům Vojtěchu a Hugovi Malinovským. Po roce 1991 nastala náročná práce na rekonstrukci budovy mlýna, jeho zařízení i přilehlých objektů. Tyto práce pokračovaly až do roku 2001.

 

Pověst o vzniku „m l y n á ř s k é h o“ erbu

Erb pochází z roku 1116, kdy také vznikl „cech mlynářský“. V kronice české, v kapitole 34, str. 289, vypravuje známý Beckovský o vzniku mlynářského znaku i „o zvláštní udatnosti“ českého mlynáře Jiřího z Doupova následující pověst:

Léta 1116 požádán byl Vladislav I., kníže český od krále uherského Štěpána, aby mezi sebou spolu věčný pokoj uzavřeli. Za tou příčinou sjeli se oba vládcové se vším lidem na uherské pomezí.
V ten čas byl však z Uher vyhnán jistý bohaprázdný chlap, jménem Sok. Týž chtěje se vymstíti za to své vyhoštění ze zemí uherských, ze msty se vynasnažil falešného posla sám učiniti a obě strany na sebe popudil tak, že místo věčného smíru povstal mezi Uhry a Čechy veliký boj, při kterém bylo bojováno se střídavým štěstím.
Najednou počali čeští zástupové utíkati a útěku tomu nemohl zabránit ani Vladislav kníže, sám který osobně k vojsku dorazil. Když již nebezpečí prohry bitvy bylo největší a zdála se být věc česká celá ztracena, skočil mezi dotírající Uhry muž v bílé suknici a veliké množství jich mečem v půli zprotínal tak, že až do ozdobných článků se v krvi lidské brodil. To když Uhři viděli, na útěk se obrátili a až k městu Budínu pospíchali.
Po tak slavném vítězství tázal se kníže Vladislav svých rytířů, kdože byl ten hrdina, jenž si tak udatně počínal? Odpověděli rytíři, že mlynář z Doupova, načež týž byl před kníže přiveden.
Když se knížeti poklonil, povstal kníže z pařezu, na kterém po boji odpočíval a podal udatnému bijci ruku. Mlynář chtěje mu také pravou podati, spatřil že v bitvě o tři prsty přišel. Proto rychle ruku o svou bílou suknici otřel, přičemž tři krvavé pruhy si udělal a teprve poté ruku knížeti podal. Kníže nato oslovil mlynáře následovně: „díky Ti, ctný, udatný hrdino, žes nás dnes od veliké hanby vysvobodil. Za odměnu budeš ty a všichni tvý potomci tvého stavu tři červené pruhy v bílém poli erbu, jaké jsi sám učinil užívati!“ Zároveň jmenoval Jiřího z Doupova správcem města Žatec a celého tenkráte ještě českého kraje. Soka pak, který svým hanebným vystoupením onu strašlivou řež a zlovůli způsobil, kázal kníže u přítomnosti, jak mlynáře a celého vojska, čtyřmi koňmi roztrhati.